Narodila jsem se jako nechtěná holčička do rodiny, která očekávala příchod kluka a holčičky se moc neuznávaly. Tím pádem jsem nebyla brána vůbec vážně a nikdy jsem se ničím nezavděčila. Vše, co jsem udělala, bylo špatně. Tak jsem jako malá usoudila, že je něco ve mně v nepořádku, jinak by mě přece měli rádi. A tak jsem se i já neměla ráda, trpěla jsem nízkým sebevědomím, podceňovala se, nevěřila si a tak jsem si díky tomu nikdy nedokázala nic prosadit. Když jsem nenacházela lásku u rodičů, zoufale jsem ji hledala jinde. Procházela jsem si spousty nevyhovujícími vztahy, od kterých jsem očekávala, že aspoň tam mě budou mít rádi, budou mě brát vážně a vážit si mě. Chyba lávky. Jak bych taky mohla mít normální vztah, když jsem si pořád dokola v hlavě říkávala, že já si stejně nikdy nenajdu normálního partnera, protože si žádného takového nezasloužím.

Období změn

Ale jednoho dne po dalším neúspěšném vztahu jsem si řekla DOST. Přece musí být někde něco víc! Proč jsou lidé nešťastní a v životě se jim nedaří a pak existují tací, kteří si žijí spokojený život a daří se jim vše, na co sáhnou? Co dělají jinak? Začala jsem pátrat a pronikat do tajů osobního rozvoje a seberealizace. Čím více jsem četla, chodila na různé semináře, přednášky, sledovala webináře a uplatňovala to, co jsem se tam naučila, tím víc se můj život měnil k lepšímu. Najednou jsem byla šťastná, vyrovnaná, sebevědomá žena, která věřila, že dokáže vše, na co sáhne a že ji jen tak něco nepoloží. A co je důležité – myslela jsem si, že mám svou minulost a její křivdy dokonale zvládnuty a odpuštěny.

Vnitřní dítě čeká…

Ovšem jednoho krásného dne jsem si pustila audio Lucky Kolaříkové – Setkání s vnitřním dítětem – z úspěšného summitu Ženy ženám.

Vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Řídila jsem se pokyny od láskyplné Lucky a najednou jsem byla ve své mysli v lese a přede mnou stála malá Janička. Jenže se vůbec neusmívala. Měla ve tváři opravdu bolestný a sklíčený výraz. A mě se najednou v hlavě odehrál celý film těch křivd z minulosti a z doby, kdy jsem byla malá nechtěná holčička. Měla jsem pro ni obrovské pochopení, věděla jsem, jak se cítí a co prožívá. Řinuly se mi slzy po tváři. Nemohla jsem přestat brečet. Brečela jsem, měla jsem stále zavřené oči, poslouchala Lucku a v mysli stála před Janičkou a nevěděla, co mám dělat. Rozeběhla jsem se k ní a pevně ji sevřela v náruči. Řekla jsem jí, že bude všechno dobré, že jsem přišla z budoucnosti, jsem teď šťastná a že ona taky bude. Čím déle jsem ji objímala, tím byla klidnější. Pak jsme si hrály a já věděla, že je konečně šťastná, někdo se o ni konečně zajímá.

Když jsem viděla, že jsem ji dala všechno, po čem ona tak toužila celé své dětství – lásku, pozornost a pocit důležitosti – teprve pak jsem mohla odejít, otevřít oči a vrátit se do TADY A TEĎ. Od té doby jsem se setkala s malou Janičkou ještě několikrát. A ona byla šťastnější a šťastnější. Můj úkol byl splněn. Teprve tehdy jsem zapomněla na veškeré křivdy z minulosti a vyléčila svou duši.

Co bylo dál?

A zavázala jsem se, že se o sebe začnu ještě více starat a začnu více brát ohled na to, co chci já, a ne to, co chce mé okolí.  A to proto, až si udělám za dvacet let takové setkání s dvacetiletou Janou, tak abych ji nenašla ve stavu, v jakém jsem našla svou malou Janičku!

Co z toho vyplývá? Milí čtenáři. Prosím. Nepřestávejte nikdy pečovat a hýčkat si své vnitřní dítě, hýčkat si a vážit si sebe jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost hodnou bezpodmíněné lásky a nepřestávejte na sobě pracovat, neboť seberealizace je celoživotní a nikdy nekončící proces. Jste úžasní právě takoví, jací jste!